Nedávno publikované články:

Seznamme se

16. 2. 2016

Erasmus pro mě znamenal strašně moc. Na to, že jsem původně vůbec nezamýšlela se kamkoliv během studia na vysoké škole vydat, jsem nakonec strávila v Německu celý rok a nevyjet až tak pozdě, s naprostou jistotou bych celé magisterské studium chtěla odstudovat právě tam. A opravdu bych to udělala, samozřejmě pokud by mě přijali. S dvacetpětkou na krku a možností studovat polední rok se toto ovšem už realizuje těžce. Takže se budu muset spokojit jen s tím rokem (no, v malých dávkách se možná ještě k podobným pobytům dostanu, zrovna před nedávnem se mi naskytla taková malilinkatá příležitost, zmizet alespoň na 14 dní do Rakouska). A ono nebude tak těžké se smířit jen s tím rokem, protože ten rok jsem si užila naplno, změnila jsem se asi o 360 stupňů (nu, ta změna se někomu třeba nemusí až tak moc líbit – a jsou tací -, ale nohu za krk si kvůli tomu vážně nedám a mě se ta změna celkově víc než líbí - neodsuzujte mne prosím hned na úvod, ještě bude čas si vše vysvětlit a třeba nejsem ta špatná jenom já).

Během ročního pobytu jsem si rozšířila nejen slovní zásobu, ale především zásobu bot (řádně!), změnila jsem se, začala jsem více používat make-up a přestala jsem se podceňovat. A salsa mě naučila si znovu užívat života. Vrátila jsem se v podstatě do svých sedmnácti, do doby, kdy jsem sbalila kufry a zmizela na celé léto pracovat do Řecka. Opalovat se, pít frapé a kochat se pohledem na fešné Řeky. A že je na co se dívat! A hlavně Řekové vědí, jak více (č)i méně pohledným cizinkám – turistkám - zamotávat hlavu. Možná i díky vřelosti obyvatelstva mužského pohlaví jsem pak i další léto jsem trávila v Řecku. Díky těmhle dvěma létům jsem si tuhle zemi zamilovala. I když já mám pocit, že si dokážu zamilovat naprosto jakoukoliv zemi, když v ní nějaký čas budu žít a užívat si. A když tam potkám milé lidi. Takže dost o Řecku, (no, pravda je, že se tu a tam asi poznámkám k Řecku nevyhnu) tam tzn. Nischl (jak strýčkovi Marxovi místní říkají) nenajdete… nejspíš :-)

Ačkoliv jsem původně chtěla do Regensburgu, jsem teď vlastně šťastná, že mě poslali do Chemnitz. Jasně, možná by to v Regensburgu bylo ještě lepší (zrovna v sobotu jsem se díky tričku s německými nápisy seznámila s partou Němců a ti říkali, že Chemnitz je prý „Schei*e a všechno je lepší, třeba Regensburg nebo už nevím jaká města…), to už teď ale nezjistím a navíc jsem přesvědčená, že jsem prožila tak snový rok, že by to lepší být nemohlo. Ani za předpokladu, že Regensburg, nebo-li Řezno, vlastní jakousi památku ne nepodobnou Athénské akropoli. Kvůli té jsem tam, jako Řekofil, vlastně tolik chtěla. Místo toho jsem byla nasměrována za hlavou Karla Marxe, již zmíněnou Nischl, do města Chemnitz, dříve Karl-Marx-Stadt. Wikipedie uvádí, že na Chemnitz (česky Kamenici) bylo město přejmenováno přesně 31. 5. 1990. Takže mi Chemnitz byl souzen, respektive jsem si ho vybrala, už kdysi dávno. V tento den jsem se totiž narodila.

Všechno to začalo rozhodnutím mojí kamarádky. Když prvně řekla, že pojede v zimáku ve třeťáku na Erasmus, nic to se mnou neudělalo. Ale postupně, čím dál více o tom ona mluvila, mi začal hlodat červíček v hlavě – vždyť by to mohlo být fajn! Strávit půlrok studiem (flákáním!) v Německu by mohlo být naprosto boží! A tak jsme se přihlásily obě. A vzali nás.